Francie – Camargue 2017

V r. 2013, když jsem se poprvé vydal s partou fotografů na ostrov Helgoland a Düne za tuleni, jsem si dal předsevzetí, že každý další rok podniknu nějakou foto-výpravu. Ale nepovedlo se mi to už minulý rok. No a proto, když přišla nabídka jet s fajn lidmi, na jih Francie do Camargue, kde jsem už jednou fotil, tak jsem moc v rozhodování neváhal. Měl jsem sice představu se konečně už podívat na mnohem exotičtější místa, navíc plameňáky už mám vyfocené z minulé cesty, ale rozhodl jsem se za nimi znovu zajet. Lákadlem byla i plánovaná zastávka v ptačím parku poblíž Lyonu. Parc des Oiseaux, kde mají, jako jedni z mála v Evropě, kolibříky, je krásný ptačí svět s několika biotopy. Bohužel pro fotografy toho moc nenabízí, a nebo je nutné park navštívit několikrát, a mít prostě štěstí, jak tomu už bývá. Na poprvé to vyjde málokdy a tady to nevyšlo vůbec. Vyfotit kolibříky nebylo nic lehkého. Mají je tu v uzavřených teráriích (nenapadá mě, jak jinak nazvat skleněné ptačí ubikace) , kde je kvůli světelným podmínkám téměř nemožné, je vyfotit zajímavě. Jediný kolibřík, který lítal v prostoru, byl v průchozím pavilonu, kde se ale pohyboval výhradně u plastového stropu. Takže zase nic. Venku pálilo po celý den slunce, a proto se nic fotit nedalo. No a při východu a západu slunce, nic nevyfotíte taky, jednoduše proto, protože park otevírá celkem pozdě a zavírá pro změnu brzy. My jsme odešli i tak dřív, jelikož celodenní procházení parku na slunci, po 9-ti hodinové noční jízdě autem, bylo až-až pro všechny z nás. Fotky z parku mám tedy nakonec jen dokumentační. I tak to byla příjemná zastávka, které rozhodně nelituji. Vždyť vše není, ani pro mě, jako fotografa, jen o fotografiích 🙂

Na noc, před další částí cesty na jih Francie, jsme se ubytovali v hotelu Hotel Restaurant Regina v Ars-sur-Formans. Zde jsme ráno příjemně posnídali, a pak nás čekal další kus cesty do Camargue, do kempu v nádherném Saintes-Maries-de-la-Mer. Hned po příjezdu, jsme se vydali do parku fotit plameňáky a jiné vodní ptactvo. Z minula jsem věděl, že v parku žijí nádherné velké ještěrky Western green lizard (Lacerta bilineta), na které jsem měl políčeno. Bohužel, jak jich tenkrát bylo všude plno, tak letos jsem, až na tři plaché jedince, nenašel žádnou. Plánované focení ještěrek se tedy rozpadlo v prach a musel jsem si vystačit s plameňáky. Kromě nich, jsme v parku mohli sledovat v celkem hojném počtu pisily čáponohé, pár jedinců tenkozobce opačného či kolpíka bílého a ibisů. Klasicky pak volavky popelavé, rusohlavé a stříbřité nebo kvakoše nočního.

Čekalo mě, mé první větší focení s FF (FullFrame) tělem v přírodě. U Nikonu 300mm/f4, jsem si na APS-C vždy chrochtal, jak jsem na tom dobře (v přepočtu na crop 450mm/f4) oproti majitelům FF těl. Vždy mi na přírodu vycházelo líp APS-C tělo s objektivem 300mm, než FF s delším sklem. Jak cenově, tak váhově je APS-C lepší varianta a pokud máte běžné podmínky a ne extrémně tmavé prostředí, tak rozdíl mezi FF a APS-C ani nepoznáte (navíc dnes už i APS-C modely, mají velmi kvalitní kresbu na vyšší hodnoty ISO aj.), a to hlavně tehdy, když fotíte objekt, který je dostatečně vzdálený od pozadí. Pak je rozdíl v HO u obou tak nepostřehnutelný, že nemá cenu o něm ani uvažovat. Jiná situace je tehdy, pokud fotíte zvíře velmi blízko něčeho, tam lze říct, že je FF tělo a čím světelnější objektiv, lepší variantou. Jenže opět, jak pro koho. Já např. v takových situacích naopak přiostřuji, abych měl ostřejší i okolí a zachytil tak přirozený biotop zvířete, než abych ho z něj vytahoval. Proto je pro mě opět FF tělo a luxusní objektiv zbytečný přepych. Tolik tedy k FF a proč jsem o něm psal. Takže, přišla otázka…budu nyní s FF krátkej a nebyla chyba si ho pořizovat, pokud hodlám zůstat u svého nejdelšího skla Nikon 300mm/f4?

První den jsem marně bloudil parkem a hledal co a jak vyfotit. Slunce pálilo, plameňáci bez akce, evidentně se nehodlali hýbat, méně vody, než minule a prostředí díky tomu takové nějaké nevábné. Všechno bylo malinko jinak a mně se vůbec nedařilo. Že bych za to mohl já? Ne!, hodil jsem to na FullFrame „jsem krátkej, nic nevyfotím!“. Druhý den jsem si vypůjčil od kolegy Nikon D7100 (mašinku, s kterou jsem vyfotil téměř všechny fotky na tomto webu) a s jistotou, že teď to bude super, jsem začal druhý den nanovo. Bohužel, nic nebylo jinak….všechno stejný. Plameňáci uprostřed louží s hlavami zabořenými mezi křídly na zádech, stejně povadlí jako včera. Páření jsem viděl jen sporadicky, občas nějaký souboj uprostřed hejna, který vyfotit nešlo, jinak nic. Ještěrky nebyli, vážky letos také méně a navíc černořitné si mohu vyfotit u nás a krom nich, jsem nic jiného neviděl. Koho bylo všude plno, tak nutrií. Jenže na suchu nevypadají na focení dvakrát lákavě, do vody se vám za nimi rozhodně nechce, a navíc ani nesmíte. Takže jeden den s FullFrame, druhý téměř celý s APS-C a pořád bída. Oukej, foťákem to nebude. Ukázala se stará dobrá pravda, můžete mít výbavu za pár tisíc nebo za půl milionu (v mém případě utopie :-D), ale pokud máte olšový ruce, bude vám obojí k ničemu.

Třetí den jsme fotili chvíli ráno a pak pozdě odpoledne. Čas mezi tím, jsme věnovali odpočinku a krátkému nákupu. Během dne, kdy na nebi není ani mráček, se toho jednoduše moc nafotit stejně nedá, což pozná časem každý, a jen s úsměvem budete sledovat snahu fotografů, kteří jsou po celý den namačkáni u „volavčího“ stromu hned u vstupu, kde dokáží fotit za toho nejhoršího světla. Už ale druhý den, jsem pozdě k večeru našel zajímavé místo, kam svítilo dokonalé světlo těsně před západem slunce. A na toto místo jsem se soustředil třetí den, válel jsem se u vody a jen se kochal okolím a přemýšlel o tom, co a jak dál. No a myslím si, že se to vyplatilo. Nakonec jsem tu pořídil většinu fotek. Musel jsem uznat, že i když fotky v úrovni hladiny, mají své kouzlo, tak mě uhranuly více ty záběry, kde je za plameňákem vidět ještě vodní hladina. Proto jsem se už tolik nelepil k hladině, ale zkoušel to z mírného nadhledu. Fotky se mi líbily víc. S tím málem, byly najednou jiné a více mě bavily. Do toho jsem si chtěl vyzkoušet pár letovek a startovacích fotek, během kterých plameňák běží po vodní hladině a připravuje se na vzlétnutí. Jak se co povedlo, můžete vidět v galerii pod tímto článkem. Doufám, že se vám některé z fotek zalíbí, děkuji vám za návštěvu a nahlédnutí 🙂 Pokud chcete něco vědět o krásách Francouzské Provence či přímo o oblasti Camargue, doporučuji krátký článek z mé první cesty, či přímo vyhledat na internetu (nebo přes odkazy v tomto textu).