V r. 2013, když jsem se poprvé vydal s partou fotografů na ostrov Helgoland a Düne za tuleni, jsem si slíbil, že každý další rok podniknu nějakou foto-výpravu. Jak to tak bývá, člověk míní, život mění. Nepovedlo se mi to hned minulý rok. No a proto, když letos přišla nabídka jet na jih Francie do Camargue, kde jsem už jednou fotil, tak jsem neváhal. Měl jsem sice představu konečně vidět exotičtější místa, ale to bych se také nemusel dočkat ničeho. Navíc lákadlem byla i plánovaná zastávka v ptačím parku poblíž Lyonu v Parc des Oiseaux. Jde o krásný ptačí svět s několika biotopy, kde chovají jako jedni z mála v Evropě kolibříky. Bohužel pro fotografy to tady moc není. Za celý den jsem ani moc nefotil, dle mého tomu není park přizpůsoben a jde spíš o místo pro ornitology než pro fotografy. Vyfotit kolibříky nebylo nic lehkého. Mají je tu v uzavřených teráriích, kde je téměř nemožné je díky světelným podmínkám vyfotit. Jediný kolibřík, který lítal v prostoru, byl v průchozím pavilonu, kde se ale pro změnu pohyboval výhradně u plastového stropu. Takže zase nic. Venku pálilo po celý den slunce, a tak se moc fotit nedalo. Při východu a západu slunce nic nevyfotíte taky, jednoduše proto, protože park otevírá celkem pozdě a zavírá brzy.
Na noc, před další částí cesty na jih Francie, jsme se ubytovali v hotelu Hotel Restaurant Regina v Ars-sur-Formans. Zde jsme ráno příjemně posnídali, a pak nás čekal další kus cesty do Camargue, do kempu v nádherném Saintes-Maries-de-la-Mer. Hned po příjezdu, jsme se vydali do parku fotit plameňáky a jiné vodní ptactvo. Z minula jsem věděl, že v parku žijí nádherné velké ještěrky Western green lizard (Lacerta bilineta), na které jsem měl políčeno. Bohužel, jak jich minule bylo všude plno, tak letos jsem nenašel žádnou. V parku jsme mohli sledovat v celkem hojném počtu pisily čáponohé, pár jedinců tenkozobce opačného či kolpíka bílého a ibisů. Klasicky pak volavky popelavé, rusohlavé a stříbřité nebo kvakoše nočního.
K typickým zvířatům Camargueu patří i polodivocí býci, jejichž původ se odvozuje od dobytka Attilových hord. Žijí na svobodě v močálovité krajině v rhônské deltě a z jejich masa se připravuje věhlasný gardianne de taureau. Využívají se také pro course camargue, tedy nekrvavý typ koridy, kdy úkolem toreadora není býka zabít, ale strhnout mu z rohů látkovou kokardu. Za ni pak dostane body od rozhodčích.
Menší černé býky částečně pasou v bažinách honáci zvaní gardians. Ti se drží tradičního života, bydlí v nízkých bílých domcích s doškovou střechou a jezdí na bílých Camargských koních, které patří k nejstarším koňským plemenům na světě. Jsou menšího vzrůstu a jejich typické zbarvení se během života mění – hříbata se rodí šedá a až postupně s dospíváním zbělají.
Čekalo mě mé první focení s FullFrame (FF) fotoaparátem v přírodě, konkrétně s Nikonem D750. U objektivu 300mm/f4, jsem si na APS-C vždy liboval, jak jsem na tom dobře (v přepočtu na crop 450mm/f4) oproti majitelům FF těl. Vždy mi na přírodu vycházelo líp APS-C tělo s objektivem 300mm, než FF s delším sklem. Jak cenově, tak váhově je APS-C lepší varianta a pokud máte běžné podmínky a ne extrémně tmavé prostředí, tak rozdíl mezi FF a APS-C ani nepoznáte. To hlavně tehdy, když fotíte objekt, který je dostatečně vzdálený od pozadí. Pak je rozdíl v HO u obou tak nepostřehnutelný, že nemá cenu o něm ani uvažovat. Jiná situace je tehdy, pokud fotíte zvíře velmi blízko něčeho, tam lze říct, že je FF tělo a čím světelnější objektiv, lepší variantou. Jenže opět, jak pro koho. Já např. v takových situacích naopak přiostřuji, abych měl ostřejší i okolí a zachytil tak přirozený biotop zvířete, než abych ho z něj vytahoval. Proto je pro mě opět FF tělo a luxusní objektiv zbytečný přepych. Tolik tedy k FF a proč jsem o něm psal. Ptám se tedy sám sebe. Budu nyní s FF krátký a nebyla chyba si ho pořizovat, pokud hodlám zůstat u svého skla Nikon 300mm/f4?
První den jsem marně bloudil parkem a hledal co a jak vyfotit. Slunce pálilo, plameňáci díky velkému teplu bez akce a všude víc bláta jak vody. Všechno bylo jinak a já se nemohl chytit.
Druhý den to samé. Plameňáci uprostřed louží s hlavami na zádech, zabořenými mezi křídly. Stejně povadlí jako včera. Páření jsem viděl jen sporadicky a většinou hodně daleko. Občas nějaký souboj uprostřed hejna, který díky tomu vyfotit nešlo, jinak nic. Ještěrky nebyly. Vážky letos taky o dost míň a navíc jen černořitné, které si mohu vyfotit u nás doma. Koho bylo ale všude plno, tak nutrií. Jenže na suchu nevypadají na focení dvakrát lákavě a do vody se vám za nimi rozhodně nechce, a kdyby jo, tak stejně nesmíte. K večeru jsem našel zajímavé místo, ale plameňáci nikde. S pár cváčky na kartě, jsem posmutněle opouštěl park a modli se, aby to vyšlo další den.
Třetí den jsem s focením čekal až na pozdní odpolední hodiny. Tak kolem 17 hodiny jsem zalehl na místo, které jsem si vyhlédl předchozí den. V tu dobu je tu hezké světlo a voda i plameňáci získají mnohem zajímavější barvy a celá scéna je o dost sytější a kontrastnější. Nakonec jsem tu pořídil většinu fotek a i když fotky v úrovni hladiny, mají své kouzlo, tak jsem zde díky prostředí víc zkoušel ty záběry, kde je za plameňákem vidět vodní hladina. Fotil jsem z mírného nadhledu a fotky se mi líbily víc. Byly najednou jiné a více mě bavily. Do toho jsem si chtěl vyzkoušet pár letovek a startovacích fotek, kdy plameňák běží po vodní hladině a připravuje se na vzlétnutí a tak jsem čekal na dobu, kdy plameňáci z parku odlétají do okolních nocovišť. Jak se vše povedlo, můžete vidět v galerii pod tímto článkem. Doufám, že se vám některé z fotek zalíbí a děkuji vám za návštěvu a nahlédnutí. Pokud chcete vědět víc o krásách francouzské Provence či přímo o oblasti Camargue, doporučuji krátký článek z mé první cesty.
